Slovník odborných církevních výrazů

A B C D E F G I J K L M N O P R Ř S Š T V Z

A

Abatyše – z lat. abbatissa, odvozeno z lat. abbas – opat. Původně hebrejské slovo ab znamenající otec přešlo do latiny prostřednictvím řečtiny. Opatovi jako otci členů konventu – v představách sv. Benedikta z Nursie – vytváří protějšek matka členek ženského konventu.
(Vlček et al. 1997)

Administrátor – z lat. administrare – řídit, spravovat. Správce, např. konventu.
(Vlček et al. 1997)

Administratura – místo či území spravované administrátorem.
(Bobková-Valentová 2015)

Administrovaná farnost – farnost, která nemá svého řádného faráře a je řízena zástupným duchovním správcem administrátorem. Mohlo jít buď o inkorporovanou farnost spravovanou církevním řádem, nebo o farnost spravovanou světským administrátorem.
(Bobková-Valentová 2015)

Apoštolát – z řec. apostolos – vyslanec, od apostello – vysílám. 1. apoštolské poslání, např. při christianizaci. 2. papežský úřad.
(Vlček et al. 1997)

Apoštolská administratura – označuje v kanonickém právu římskokatolické církve určitou část církve, která dosud nebyla ustanovena jako diecéze. Jejím ordinářem je proto apoštolský administrátor.
(Wikipedie)

Arci- – z řec. archi – prvý. Přední funkce v církvi (archidiakonos, archimandrit, arcibiskup, arcipastýř apod.).
(Salajka 2000)

Arcibiskup – Biskup se zvláštním postavením. Může jít o sídelního biskupa metropolitní diecéze – arcidiecéze, který stojí v čele církevní provincie jakožto metropolita. Dále také o osobního arcibiskupa (získal titul jako osobní uznání), titulárního arcibiskupa (titul je vztažený k zaniklé arcidiecézi) či emeritního arcibiskupa. Viz také svěcení.
(Wikipedie)

Arcibiskupství – sídlo či úřad arcibiskupa.
(Bobková-Valentová 2015)

Arciděkan – původně se jednalo o představeného územní jednotky zahrnující několik děkanátů nebo vikariátů, označované jako arciděkanát, krajský děkanát, archidiakonát (tj. arcijáhenství), archipresbyterát (například v českobudějovické diecézi) nebo komisariát. Označení arciděkan pak v Čechách zůstalo jako čestný titul pro duchovní správce některých významných farností.
(Wikipedie)

Arciděkanství – sídlo či úřad arciděkana.
(Bobková-Valentová 2015)

Arcidiecéze – z lat. archidioecesis. Území svěřené s papežským souhlasem do správy arcibiskupovi. Viz církevní správa.
(Vlček et al. 1997)

Arcijáhen – z lat. archidiaconus. Představený arcijáhenství. Později jen čestný titul. Viz církevní správa.
(Vlček et al. 1997)

Arcijáhenství – 1. územní obvod církevní správy vzniklý na počátku 12. století, v jehož čele stál arcijáhen. Článek církevní správy nezávislý na světské moci stojící mezi biskupstvím a farnostmi. 2. sídlo či úřad arcijáhna.
(Hledíková et al. 2005, Vlček et al. 1997)

Arcikněz – v raném středověku představený sboru kleriků. Nositel duchovní správy a současně nositel státních funkcí. Závislý na knížeti. Od novověku označení pro okrskového vikáře či děkana.
(Hledíková et al. 2005)

B

Bailiva, balej – územní organizační jednotka nebo konvent vyššího statutu u některých rytířských řádů.
(Vlček et al. 1997)

Bazilika – z řec. basiliké stoá – královské sloupoví. Typ vícelodní stavby s vyšší střední částí přímo osvětlovanou okny. Pro křesťany se tento architektonický typ, původně profánní, stal základním schématem, z něhož vychází chrámové stavby. Jednotlivé lodě (v lichém počtu) oddělují arkády, hlavní loď převyšuje lodě postranní. Novým prvkem je transept, příčná loď vkládaná mezi chór a lodě. Na západní straně byla křesťanská bazilika doplněna průčelím se dvěma věžemi.
(Vlček et al. 1997)

Beneficium – z lat. bene – dobře, fació – činit. Statky přidělované k obživě spolu s duchovním úřadem (jinak také výsada, léno, obročí, prebenda).
(Salajka 2000)

Biskup – z řec. episképtomai – pozorovat, dohlížet, epískopos – zacílený, dozorce. Prvokřesťanský svědek a dohlížitel, pak vyšší kněz. Dnes se v katolické církvi rozeznává diecézní biskup, biskup – sufragán, světící biskup, arcibiskup, metropolita, patriarcha. Viz také svěcení.
(Salajka 2000)

Biskupská administratura – viz administratura.

Biskupství – sídlo či úřad diecézního biskupa.
(Bobková-Valentová 2015)

C

Církevní provincie – vysoká územní jednotka církevní správy složená z arcidiecéze a z sufragánních diecézí.
(Wikipedie)

Církevní správa – systém, v rámci kterého je organizována církev jako duchovní instituce i jako součást státní správy (viz i duchovní správa). V raně středověkém českém státě se církevní správa vyvíjela podobně, jako v sousedních, již zcela christianizovaných zemích. Plná závislost církve na panovnické moci se projevila budováním velkofarnostní soustavy, což byl systém vycházející z hradského systému, správní knížecí sítě založené na soustavě správních knížecích hradišť. Centrem velké farnosti bylo tedy knížecí správní hradiště, na němž byl vybudován příslušný velkofarnostní kostel spravovaný arciknězem a několika dalšími kněžími. Arcikněz byl v rámci knížecí správy pověřen některými úkoly, zejména v soudnictví. Hlavou velkofarnostní organizace se stalo biskupství, vzniklé v 70. letech 10. století v Praze, po němž následovalo biskupství olomoucké, založené asi v roce 1063. Biskupův poradní orgán představovala katedrální kapitula, pomocnými hodnostáři se stali sufragáni, tedy tzv. světící biskupové. Vznik biskupství (a tedy i příslušné diecéze) vyvázal nejstarší českou církevní organizaci z přímého vlivu biskupství řezenského. Český stát byl pak v církevním smyslu podřízen arcibiskupství mohučskému. Do této správní církevní sítě byly různým způsobem vkomponovány další církevní instituce, kapituly, kláštery ad., které se však od samotného začátku snažily získat maximální samostatnost.

Od druhé poloviny 12. století se projevovaly snahy církve o emancipaci a o vymanění ze systému tzv. zakladatelských práv. Šlo především o vybudování samostatné církevní organizace založené na systému far s příslušnými farními právy (zejména křtu a pohřbu), později i děkanátů. Tento proces byl úspěšně završen až ve 14. století. Na cestě k relativní samostatnosti postupovala církev po krocích, které ji nejprve odpoutaly od státní správy. Jedním z nejvýznamnějších kroků k tomu bylo zřízení arcijáhnů. V olomoucké diecézi je konstituoval biskup Jindřich Zdík již ve 30. letech 12. století, v Čechách se objevili v 60. letech 12. století. Význam této ryze církevní instituce spočíval v tom, že byla prvním článkem církevní správy zcela nezávislým na světské moci, který spojoval biskupství s rodící se sítí far, soukromých kostelů a dalších církevních institucí. S osobou biskupa Zdíka se rovněž spojuje významná kategorie středověkého práva, kterou jsou imunity vedoucí rovněž k právní a majetkové emancipaci církve.

Ve 13. a 14. století tento vývoj dospěl k takovému obrazu církevní správy, který v podstatě trvá dodnes (odhaduje se, že do doby příchodu husitských válek vzniklo asi 2 000 far. Nejvýznamnějším krokem bylo zřízení pražského arcibiskupství a litomyšlského biskupství (1344), které z českého státu učinilo samostatnou církevní provincií s metropolitou v čele, podléhající přímo kurii. Během doby se tato arcidiecéze rozčlenila na další diecéze v Čechách kromě původní pražské šlo o diecézi litoměřickou (1655), královéhradeckou (1664), českobudějovickou (1785) a plzeňskou (1993), na Moravě (kromě již existující olomoucké) o brněnskou (1777); v roce 1996 zde vznikla nová diecéze opavská. Olomoucké biskupství se roku 1777 stalo moravskou metropolí.
(Vlček et al. 1997)

D

Definitor – lat., 1. člen řádu pověřenýsprávou řádu a účastnící se kapitulních shromáždění (úřad definitoria; v Čechách doložen sbor definitorů k roku 1343 u augustiniánů; důležitou instituci definitora představují také u minoritů a františkánů, kde jsou pomocníky představeného řádu, účastní se kapitul atd.). 2. v děkanátech jeden nebo dva faráři určení ke správě příjmů neobsazeného obročí.
(Vlček et al. 1997)

Děkan – představený děkanátu. Viz děkanát.
(Bobková-Valentová 2015)

Děkanát – územní obvod církevní správy vzniklý na konci 13. století, který je menší než diecéze a větší než farnost, obvykle se sestává z několika farností. Sídlem děkanátu je děkanství. V čele děkanátu je děkan, který je pomocníkem biskupa v řízení diecéze na území svého děkanátu, svolává kněze na pravidelná setkání, má právo vizitace, a další práva a povinnosti vůči kněžím a farnostem svého děkanátu. Děkanáty existují dodnes na Moravě a ve Slezsku. V Čechách byly nahrazeny kolem roku 1631 vikariáty reformou arcibiskupa Arnošta Vojtěcha z Harrachu.
(Hledíková et al. 2005, Wikipedie)

Děkanství – sídlo či úřad děkana.
(Bobková-Valentová 2015)

Dependance – franc., pobočka, v monastické architektuře (menší) fundace podřízená mateřskému klášteru.
(Vlček et al. 1997)

Diecéze – z řec. dioikésis – správa, hospodaření. Území svěřované biskupovi ke správě pod vrchním řízením římského papeže.
(Vlček et al. 1997)

Duchovní správa – církevní systém vybudovaný pro řízení duchovního života laiků. V Čechách se ve středověku zvolna vytvořil model vycházející ze západoevropského typu duchovní správy založené na systému far (jimž nejprve předcházel velkofarnostní systém). Bezprostředním vzorem tohoto kroku byla franská církevní organizace dotvořená za vlády Karla Velikého. Tato správa je založena především na udělování církevních svátostí: křest, svátost oltářní, pokání, poslední pomazání, manželství, které se v této úplnosti váží pouze k farnímu kostelu vybavenému tzv. farním přímusem. Další svátosti, biřmování a svěcení kněžstva, jsou spojeny s biskupským úřadem. K udílení svátostí se již ve středověku připojil systém svátostin, který ve formě rituálů doprovázel denní život laiků i kněžstva (zaříkávání, žehnání, svěcení). Obecně je základním úkolem kněží v duchovní správě výuka laiků a jejich duchovní vedení. Na duchovní správě se mnohdy podílely i řeholní komunity, které byly (mimo jiné) k tomuto účelu zřízeny (například křižovníci, nebo které spravovaly inkorporované (do kompetence konventu začleněné) fary.

S výkonem duchovní správy souvisejí dvě základní kategorie kompetence duchovních správců, kteří v terminologii středověkého práva pečují o spiritualia (o věci duchovní) a temporalia (o svěřený hmotný majetek). Spor se světskou mocí o míru samostatnosti v zacházení s těmito kategoriemi byl podstatou emancipačního úsilí církve ve středověku.
(Vlček et al. 1997)

E

Eremita – z řec. eremos – pustý. Eremita je tedy ten, kdo žije v pustině: 1. poustevník. 2. člen přísného řádu kladoucího důraz na izolovaný způsob života.
(Vlček et al. 1997)

Exponovaný kaplan – jako rezidenční či exponovaný kaplan (expozita) byl označován kaplan, který měl na starosti duchovní správu v jisté části farnosti a přímo podléhal faráři.
(Bobková-Valentová 2015)

Expozita – viz exponovaný kaplan.

Expozitura – viz exponovaný kaplan.

F

Fara – obydlí a zároveň úřadovna faráře, úřední sídlo farnosti a případně i místo jejích dalších, zejména neliturgických aktivit.
(Wikipedie)

Farář – kněz, který má na starosti vedení farnosti a farních bohoslužeb.
(Wikipedie)

Farní vikář – zástupce faráře, označovaný také jako kaplan nebo kooperátor. Viz také vikář.
(Bobková-Valentová 2015)

Farnost – pevný, nepříliš rozsáhlý územní obvod s jedním farním kostelem, spravovaný farářem. Jde o základní církevně-správní jednotku v římskokatolické a dalších církvích.
(Hledíková et al. 2005, Wikipedie)

Filiace – systém vzájemné podřízenosti řádových domů vyplývající z jejich příbuznosti. Mateřský dům zakládá domy dceřinné, přičemž z titulu zakladatele vůči nim získává právo nadřízenosti. Princip zvláště silně uplatněný u cisterciáků.
(Vlček et al. 1997)

Filiální kostel – je v územním členění římskokatolických farností „vedlejším kostelem“ v rámci farnosti, jejímž centrem je kostel farní. Má vyšší právní status než kaple nebo oratorium. V období před josefínskými reformami se jednalo o předchůdce lokálií a expozitur.
(Wikipedie)

Fundační kaplan – kaplan vydržovaný z fundace (nadace), nikoliv z beneficia.
(Bobková-Valentová 2015)

G

Generál – titul představených některých řádů (z lat. superiores generales – obecní nadřízení), např. řádu cisterciáků, dominikánů, minoritů, františkánů, kapucínů aj. Odtud odvozen pojem generalát, označující úřad generála, dobu jeho trvání nebo budovu obývanou generálem.
(Vlček et al. 1997)

Generální vikář – viz vikář.

I

Inkorporace – (unio), z lat. incorporare – vtělovat, unio – sjednocení. Pojem označující začlenění jedné instituce do druhé, zvl. začlenění fary a příslušného kostela do vlastnictví a správy některého konventu.
(Vlček et al. 1997)

Inkorporovaná fara – viz inkorporace.

J

Jeptiška – členka druhé (kontemplativně zaměřené) větve některých řádů, dnes běžněji mniška, která složila slavné sliby. Protějšek pojmu mnich.
(Vlček et al. 1997)

K

Kanonické hodinky – z lat. canon – pravidlo, řád. Chórová modlitba, povinnost konventu účastnit se společné modlitby v chóru podle rozvrhu daného řeholí sv. Benedikta, který vychází z antického denního modelu, podle něhož měly den i noc vždy dvanáct hodin, bez ohledu na roční období. V létě byly denní hodiny delší než noční, v zimě naopak. Osmou noční hodinu (tedy osmou hodinu po západu slunce, v zimě asi v 1 hod., v létě asi ve 2.30 hod.) začínaly vigilie. Před rozedněním začalo matutinum, hned po východu slunce prima, třetí hodinu po rozednění tertia, v poledne sexta. Tři hodiny poté nona, v době západu slunce vespera (nešpory) a celý cyklus uzavřelo completorium.
(Vlček et al. 1997)

Kanonické právo – soubor pravidel (kánonů) platných v určité křesťanské (katolické, pravoslavné či anglikánské) církvi.
(Wikipedie)

Kanonie – z lat., ►řádový dům řeholních kanovníků (augustiniánů kanovníků, premonstrátů) nebo křižovníků, stojících na pomezí mezi rytířskými řády a kanovníky.
(Vlček et al. 1997)

Kanovník – viz kapitulár.

Kapitula – z lat., 1. sbor kněží u metropolitního katedrálního nebo kolegiátního chrámu. 2. shromáždění členů kapituly nebo konventu rozhodující o důležitých otázkách spjatých s životem domu, obřadné shromáždění členů konventu. 3. společenství tvořící kapitulu – tedy společenství členů konventu oprávněných být členy kapituly. 4. širší řádová shromáždění, konaná v rámci provincie (provinciální kapitula) nebo v rámci řádu (generální kapitula).
(Vlček et al. 1997)

Kapitulár – kanovník, člen kapituly nebo řádu řeholních kanovníků.
(Vlček et al. 1997)

Kaplan – pomocný duchovní (kněz). Jako rezidenční či exponovaný kaplan (expozita) byl označován kaplan, který měl na starosti duchovní správu v jisté části farnosti a přímo podléhal faráři. Kromě něj existoval ještě kaplan zámecký, do jehož činnosti mohla patřit i duchovní správa.
(Bobková-Valentová 2015)

Kaplanství – sídlo či úřad kaplana.
(Bobková-Valentová 2015)

Kaple – z lat. capella – pláštík, podle pláštíku sv. Martina, který byl důležitou relikvií merovejských (později i franckých) králů, střeženou sborem kněží – kaplanů. Během doby se kaple vyvinula v instituci spjatou s panovníkem nebo s jinými významnými laickými i církevními osobami a institucemi a sloužila mimo jiné jako kancelář, archiv, pokladnice cenností, mezi něž patřily relikvie atd. Pojem kaple již ve středověku získal význam soukromé instituce, s níž bývala spojena sakrální stavba. Po ustálení systému far tyto stavby získaly statut nefarních staveb určených k nějaké speciální funkci (pohřební, křestní, soukromé), tedy nevybavených plnými farními právy. Mohlo jít o samostatně stojící objekty, nebo o objekty tvořící součást většího celku – chrámu, kláštera, laické stavby atd.
(Vlček et al. 1997)

Kardinál – z lat. cardó – čep, stěžej u dveří, osa. Původně titul biskupů v hlavních římských kostelích, od r. 1059 titul nejvyšších duchovních, oprávněných k volbě papeže (každý z nich má přidělený titulární kostel v Římě). Viz také svěcení.
(Salajka 2000)

Kartouza – dům řádu kartuziánů.
(Vlček et al. 1997)

Katedrála – katedrální kostel, biskupský chrám, v němž stojí biskupův trůn tj. jde o sídelní kostel biskupa.
(Salajka 2000, Wikipedie)

Klášter – z něm. kloster, odvozeného z lat. claustrum – ohrada, uzavřené místo. Soubor objektů, které po dlouhém vývoji získaly podobu benediktinské klauzury, z níž se ve středověku vyvinuly domy jiných řádů. V zásadě jde o termín, kterým se označují domy mnišských řádů, není tedy správné užívat jej i pro řeholní domy jiných řádů či kongregací.
(Semotanová et al. 2014, str. 73, Vlček et al. 1997)

Klauzura – ze středověké lat. clausura – uzavřený okrsek. Obydlí členů konventu, uzavřené laické veřejnosti. Někdy se rozlišuje vnitřní klausura, vlastní konventní stavení přistavěné k jižnímu nebo severnímu boku konventního kostela, a vnější klausura, širší soubor klášterních staveb obehnaný zdí.
(Vlček et al. 1997)

Klér, klérus – kněžstvo, duchovenstvo. Viz klerik.
(Salajka 2000)

Klerik – z lat. clerus, a to z řec. kléros – povolání. Jde o muže, jenž přijal kněžské svěcení. V praxi může tento výraz označovat: jáhna – kandidáta kněžství; příslušníka katolického duchovního stavu bez ohledu na stupeň dosaženého svěcení; bohoslovce (studujícího katolické bohoslovecké fakulty). Klerici (ve smyslu katoličtí duchovní, tj. ti, kteří přijali svěcení jáhenské nebo vyšší) jako celek se označují pojmy klérus, kněžstvo či duchovenstvo.
(Wikipedie)

Kněz – duchovní vybavený příslušným svěcením. I v rámci konventu mohou být řeholníci vybaveni kněžským svěcením.
(Vlček et al. 1997)

Kolej – z lat. collegium – společenství. V řeholní oblasti termín označující domy některých řádů (trinitářů, theatinů, barnabitů, jezuitů, piaristů) nebo kongregací (oratoriánů, redemptoristů, salvatoriánů aj.).
(Vlček et al. 1997)

Komenda – z lat. commendare – svěřovat. 1. termínovaná správa uprázdněného církevního majetku. 2. modlitby za zemřelé (případně kniha s modlitbami za zemřelé). 3. konvent rytířských řádů (německých rytířů, johanitů, templářů), či křižovníků s červenou hvězdou.
(Vlček et al. 1997)

Komisariát – územní obvod církevní správy v českém Slezsku, jemuž byl nadřazen úřad generálního vikáře.
(Bobková-Valentová 2015)

Komtur – ze středov. lat. commendator – správce, představený komendy. Vyšší funkcí je zemský komtur (u německých rytířů a templářů).
(Vlček et al. 1997)

Konfraternita – z lat. confirmatio – potvrzení, upevnění. 1. listina potvrzující udělená práva, majetek nebo akceptaci kandidáta na církevní obročí. 2. biřmování, upevnění ve víře. Svátost, kterou křesťanům udělují biskup nebo papežem zplnomocnění kněží, a to vkládáním rukou a pomazáním křižmem.
(Vlček et al. 1997)

Kongregace – z lat. congregatio – společenství, družina. 1. monastická kongregace (sdružení několika klášterů stejného řádu nebo kongregace klášterů souvisejících s určitou organizační linií – clunyjští, kamaldulští atd.). 2. duchovní kongregace – sdružení, jehož členové skládají jednoduché sliby a jejich klausura bývá velmi zmírněna. 3. označení úřadů Svatého stolce.
(Vlček et al. 1997)

Konvent – z lat. conventus – schůze, shromáždění. 1. Řádové osazenstvo jednoho kláštera. 2. Stejným termínem se označuje budova, kterou toto osazenstvo obývá. Plnoprávný obyvatel konventu se nazývá konventuál.
(Vlček et al. 1997)

Konvikt – z lat. convictus – společné žití. Budova sloužící k ubytování a stravování studentů klášterních, především jezuitských škol.
(Vlček et al. 1997)

Konzistoř – úřad arcibiskupa.
(Semotanová et al. 2014, str. 211)

Kostel – bohoslužebná křesťanská stavba, obvykle orientovaná, tzn. postavená s chórem k východu. V zásadě jde o stavby centrální a podélné, přičemž zvláště podélné stavby, např. baziliky, se uplatňovaly především v klášterní architektuře. Na východě (šlo-li o stavby orientované) byly ukončeny presbyteriem, prostorem, v němž stával hlavní oltář (ve 14. století směl mít farní kostel nejvýše tři oltáře). V raném středověku býval presbytář ukončen apsidou, někdy ne zcela správně označovanou jako exedra, gotické kostely obvykle uzavíral polygon; renesanční a barokní chrámy měly závěry budované na půdorysu polokruhu nebo měly přímý závěr. Ve zdivu chóru bývaly umístěny schrány na eucharistii a na svaté oleje. V pozdní gotice vznikla specifická forma schrány na eucharistie ve formě pastoforia nahrazená v raném novověku tabernaklem, schránou na hlavním oltáři. Na jižní straně gotických chórů bývalo umístěno sedile (kněžské sedadlo). Kromě chórových lavic bývaly v chóru umístěny dva ambony (stupně) určené pro předčítání evangelií a epištol (souvisí s rozlišováním evangelijní a epištolní strany chrámu). V době rozkvětu kazatelství, ve 13. století, byly ambony nahrazeny kazatelnou, nazývanou ambona, situovanou ve východní části hlavní lodi. Presbytář býval pro potřeby konventu nebo kapituly prodloužen, aby se v něm mohli všichni členové konventu účastnit chórové povinnosti. V raném středověku bývala pod chór umístěna krypta. V sousedství chóru vznikaly tzv. chórové kaple a sakristie.

Na západě na chór navazoval transept, příčná loď, v níž býval (při nedostatku místa v chóru) umístěn tzv. menší chór. U transeptu (u některých typů řeholních staveb i po obvodu presbytáře) vznikaly kaple s oltáři pro soukromou bohoslužbu řeholníků (u jednoho oltáře byly dovoleny pouze dvě mše denně). Od chóru na západ vznikaly lodě, ukončené západním průčelím, obvykle dvojvěžovým. U západního průčelí bývala budována kruchta (kúr), hudební tribuna s varhanami a s místem pro zpěvácký chór. Podle typu řádu býval kostel speciálně upravován a vybavován.
(Vlček et al. 1997)

Křížovník – příslušník mužského řádu stojícího na pomezí mezi řeholními kanovníky a rytířskými řády.
(Vlček et al. 1997)

Kurie – z lat. curia – dvůr. Zde papežská kurie, soubor papežských institucí a úřadů.
(Vlček et al. 1997)

Kustod – z lat. custos – strážce. Člen provinciální kapituly u minoritů, pověřený k této účasti vlastním konventem (členi provinciální kapituly (vocales) jsou především: definitoři, magistri theologiae, kustodové).
(Vlček et al. 1997)

Kustodie – z lat., řádová správní oblast u minoritů. Tento řád je organizován v provinciích, skládajících se z kustodií, z nichž každá pojímá několik konventů.
(Vlček et al. 1997)

Kvardián – ten, který se obrátil. Představený konventu minoritů, františkánů a kapucínů.
(Vlček et al. 1997)

L

Laický bratr – z lat. conversus. Do češtiny zkomoleno v podobě konvrš, barbati, illiterati – vousatí, nevzdělaní. Členové konventu, kteří nesložili slavné sliby. Institut, jehož kořeny souvisejí s clunyjským benediktinstvím. Přesně definován Vilémem z Hirsau v 11. století. Zvláštní význam mu byl přikládán u cisterciáků, kteří na práci laických bratrů založili model uzavřené řádové ekonomiky. Koexistence mnichů a konvršů v jedné klausuře vedla k vytvoření speciální cisterciácké klausury, v jejíž východní části žijí mniši a v západní části konvrši. Podobně byl rozdělen cisterciácký konventní kostel.
(Vlček et al. 1997)

Legát – z lat. legatus – posel. Mimořádný papežský vyslanec.
(Vlček et al. 1997)

Lokálie – lat. localis – místní. Forma místní duchovní správy vzniklá v době josefínských reforem farní sítě.
(Vlček et al. 1997)

Lokalista – viz lokální kaplan.

Lokální kaplan – duchovní (kněz) s titulem kaplana a právy faráře, ale s nižší dotací. Nazýval se také lokalista nebo místní kaplan.
(Bobková-Valentová 2015)

M

Mendikanti – z lat. mendicus – žebrák. Žebravé řády (např. dominikáni, minoriti, františkáni a další). Vznik nejstarších z nich je spjat se začátkem 13. století, se vznikem středověkých měst. Nové aglomerace s velkou koncentrací obyvatelstva vyvolaly potřebu nových typů monastických institucí, které by se orientovaly na pastoraci mezi tímto obyvatelstvem. Název žebravé řády vznikl díky principu, na základě nějž měli mendikanti získávat prostředky pro svoji obživu. Alespoň zpočátku si tyto prostředky skutečně vyžebrávali, ve vrcholném středověku však již existovala složitá řádová ekonomika.
(Vlček et al. 1997)

Metropolita – viz arcibiskup.

Misie – řádový dům nízkého postavení. Zpravidla malý objekt, kde žili dočasně anebo trvale dva až tři jezuité. Často se jednalo o kněze, kteří vypomáhali v duchovní správě v blízkém okolí. Misie vznikaly často v místech s nedostatečnou farní sítí, či v místech, kde žilo větší množství tajných nekatolíků, nebo kde byla katolická víra ohrožena ze strany nekatolických duchovních.
(Semotanová et al. 2014, str. 221)

Místní kaplan – viz lokální kaplan.

Mnich – z řec. monachos, monos – samotný. Původně osamoceně žijící asketa, v raném evropském středověku člen komunity řídící se řeholí. V západní a střední Evropě zvolna převážil (počínaje dobou reforem Karla Velikého) model benediktinského mnišství definovaného řeholí sv. Benedikta z Nursie. Člen mužského mnišského řádu (např. benediktini, cisterciáci, celestini a kartuziáni).
(Vlček et al. 1997)

Mnišské řády – viz mnich.

N

Nadační kaplan – viz fundační kaplan.

Nominální sídlo – formální sídlo.

Novic – z lat., uchazeč o přijetí do řádu, který prochází pod vedením novicmistra zkušebním obdobím. Noviciát trvá 1–2 roky. Po jeho absolvování smí novic složit první sliby.
(Vlček et al. 1997)

Noviciát – zkušební období novice.
(Vlček et al. 1997)

O

Oblát – z lat. oblatus – darovaný. 1. člověk určený často již v dětském věku k řeholnímu životu. V poněkud jiném významu byli jako obláti označováni manuální pracovníci – laici v Cluny, kteří byli podřízeni dozoru určeného mnicha. Tuto instituci převzal slavný reformní opat 11. století Vilém z Hirsau, který zároveň zřídil stav laických bratří. 2. název pro laické bratry augustiniánů, kteří nesložili slavné sliby. 3. instituce světských kněží vzniklá z popudu Karla Borromejského. Tito duchovní složili slib své plné dispozice příslušnému biskupovi. 4. člen různých kongregací oblátů. S kategorií oblátů úzce souvisí donáti (lat. donati – darovaní), laičtí členové konventu, kteří svému domu věnovali všechen svůj majetek a byli jím plně zaopatřeni. V písemných pramenech se pojmy obláti a donáti někdy dokonce zaměňují.
(Vlček et al. 1997)

Obročí – viz beneficium.

Okrskový vikář – viz vikář.

Opat – v původním významu hebrejského slova otec, představený kláštera. Podle řehole sv. Benedikta otcovský vztah představeného ke konventu vyplýval z modelu pozdně antické římské rodiny, která byla otci zcela podřízena.
(Vlček et al. 1997)

Opatství – sídlo či úřad opata.
(Vlček et al. 1997)

Oratorium – z lat., modlitebna. Ve středověké latině jde o termín významově nevyhraněný, označující obecně sakrální stavbu, ale i kapli a konventní kostel, nebo část sakrální stavby – zvl. presbytář.
(Vlček et al. 1997)

Ordinář – z lat. ordinarius. Tento termín označuje představeného církevního úřadu, vykonávajícího řádnou moc, srovnatelnou s výkonem úřadu biskupa.
(iEncyklopedie.cz)

Osobní děkan – čestný titul klerika, jehož užívání je spojeno s jeho osobou a nepřechází na místo působiště duchovního.
(Bobková-Valentová 2015)

P

Patrocinium – z lat., jméno světce (ochránce), kterému je zasvěcen chrám.
(Vlček et al. 1997)

Patronátní právo – je soubor práv a povinností, jež příslušejí fyzické nebo právnické osobě vůči kostelu nebo církevnímu úřadu na základě zvláštního právního důvodu. Kořeny patronátního práva v českých zemích sahají do raného středověku. Od vyhlášení velkého privilegia české církve v roce 1222, jímž bylo vlastnické právo ke kostelům změněno na patronátní a vlastníkem se stala církev, se patronem nazýval původní vlastník kostela, který k němu měl i nadále určitá práva a povinnosti, zejména povinnost financovat a zajišťovat údržbu a právo ovlivňovat do jisté míry jejich řízení (například jmenování faráře). Patronátní právo existovalo též k jiným beneficiím (například školám, knihovnám) atd. Patronátní právo k určitému beneficiu vznikalo především první fundací, založením.
(Hledíková et al. 2005, Wikipedie)

Podací právo – právo dosazovat (podávat) kněze k sakrální stavbě.
(Vlček et al. 1997)

Preceptor – z lat. praeceptor – učitel. Titul představeného užívaný v některých rytířských a špitálních řádech.
(Vlček et al. 1997)

Prelát – z lat., vysoký duchovní hodnostář. Do této skupiny patří i představení klášterů – opati.
(Vlček et al. 1997)

Probošt – z lat. praepositus – představený. 1. představený samostatného řádového domu, 2. hodnostář podřízený opatovi, 3. představený špitálu nebo významného kostela.
(Vlček et al. 1997)

Proboštství – sídlo či úřad probošta.
(Bobková-Valentová 2015)

Profesní dům – jezuitský konvent určený pouze pro profesní bratry (členy konventu, kteří složili slavné řádové sliby) na rozdíl od koleje.
(Vlček et al. 1997)

Provincie – z lat. provincia, územní jednotka sdružující řeholní domy určitého řádu nebo kongregace.
(Vlček et al. 1997)

Provizor – z lat. provisor – ten, který se stará. Člen řeholního domu pověřený péčí o hospodářské zajištění konventu.
(Vlček et al. 1997)

Převor – z lat. prior – přední. 1. zástupce opata v konventu. 2. představený opatovi podřízeného filiálního domu (převorství). V tomto smyslu byl někdy používán i termín probošt (proboštství). 3. představený konventu duchovních u rytířských řádů. 4. titul představeného samostatného domu (u kartuziánů, karmelitánů, dominikánů aj.). Odtud též podpřevor (zástupce převora), převorka a různá označení vyšších řádových představených (převor zemský, provinciální, generální).
(Vlček et al. 1997)

R

Rekatolizace – násilné či nenásilné znovuobracení nekatolíků na římskokatolickou víru.
(Wikipedie)

Rektor – z lat. rector – ředitel. Zde titul představeného stojícího v čele řádové koleje např. jezuitů či piaristů.
(Vlček et al. 1997)

Rezidence – z lat. residere – usadit se. 1. povinnost církevních hodnostářů zdržovat se v místě svého úřadu; vlastní sídlo. 2. název obvykle menšího řeholního domu u řeholních kleriků (např. jezuitů).
(Vlček et al. 1997)

Rezidenční kaplan – viz exponovaný kaplan.

Rezidenční kooperátor – duchovní (kněz) s většími pravomocemi než kaplan, ale který je stále podřízen faráři.
(Bobková-Valentová 2015)

Rotunda – z. lat., kulatá náboženská stavba, obvykle s kopulovitou střechou.
(Salajka 2000)

Rytířské řády – 1. duchovní řády, k jejichž poslání patřila vojenská ochrana poutníků a šíření křesťanství mezi pohany. 2. duchovní řády, u nichž šlo pouze o čestné označení (například křižovníci s červenou hvězdou). 3. světské rytířské řády (třeba Zlatého rouna).
(Vlček et al. 1997)

Ř

Řád – lat. ordo, v církevní terminologii institucionalizované duchovní společenství založené na základních jednotkách – konventech, eventuálně na dalších organizačních institucích. Po období noviciátů jsou noví členové řádů přijímáni na základě složení slavných slibů. Život uvnitř řádu se řídí ustanoveními řehole, důležité jsou v tomto smyslu i řádové zvyklosti a statuta. Souhrn závazků a vztahů definujících poměr členů řádů vůči sobě a vůči řádu samotnému se nazývá obedience. Ve většině řádů existuje další vnitřní členění. Tzv. I. řády představuje mužskou linii, II. řád je linií ženskou, III. řád sdružuje laické členy neskládající slavné sliby.
(Vlček et al. 1997)

Řádový dům – v monasteriologické terminologii obecný termín, označující konventy monastických řádů.
(Vlček et al. 1997)

Řehole – z lat. regula – pravidlo, systém pravidel, kterými se řídí řeholní komunita. Pět nejvýznamnějších řeholí nese jména svých autorů: sv. Basilia, sv. Benedikta, sv. Augustina, sv. Františka a sv. Ignáce.
(Vlček et al. 1997)

Řeholní dům – v monasteriologické terminologii nejobecnější termín, kterým lze označit jakoukoliv řeholní instituci.
(Vlček et al. 1997)

Řeholník – z lat., člen některého konventu, který žije podle ustanovení řehole.
(Vlček et al. 1997)

S

Sekularizace – z lat. saec(u)lum – věk, úsek času (století); později svět. 1. odnětí určitého veřejného majetku z církevní dispozice v období josefinismu. 2. zesvětštění, obecně potlačení vlivu náboženství nebo odnáboženštění.
(Salajka 2000, Wikipedie)

Seminář – z lat. seminarium – stromová školka, štěpnice. Instituce určená k výchově nových generací duchovních a řeholníků. Systém zvláště propracovaný u jezuitů, kde existují seminaria nostrorum – semináře určené k výchově a vzdělání členů řádu, a semináře první, druhé a třetí probace. Jde o semináře duchovní výchovy. Studijní výchova se odehrává v koleji.
(Vlček et al. 1997)

Sliby slavné, jednoduché – z lat. vota solemnia, vota simplicia, sliby, které skládá osoba vstupující do řeholní instituce. Ve středověku se dvojí kategorie slibů nevyskytovala, jednoduché sliby (věčné nebo dočasné) se objevily až v novověku, např. u řeholních kongregací. Obecně jde o sliby čistoty, chudoby a poslušnosti. K nim se ve středověku přidružoval slib stálosti v klášteře, do nějž nový člen vstoupil, nebo speciální sliby související s konkrétním řádem (slib kazatelství, duchovní péče, péče o nemocné, péče o chudé, vyučování mládeže atd.).
(Vlček et al. 1997)

Statuta – z lat., jde o soubory vlastních (vnitřních) ustanovení, které mají právo přijímat metropolitní a katedrální kapituly, řeholní řády a jiné církevní instituce.
(Vlček et al. 1997)

Sufragán – z lat., označení světícího biskupa podřízeného rezidenčnímu biskupovi.
(Vlček et al. 1997)

Sufragánní diecéze – je jednou z diecézí (řidčeji arcidiecézí) katolické církve, která je řízena sufragánním biskupem a spojena s metropolitním stolcem vedeným arcibiskupem.
(Wikipedie)

Superior – z lat. – vyšší, představený některých menších řeholních domů. U kapucínů nebo piaristů např. superior vedl menší hospice. Stejná funkce se vyskytuje u kongregací jako jsou lazariáni nebo redemptoristé.
(Vlček et al. 1997)

Svěcení – liturgický úkon, jehož smyslem je 1. udělování svátosti svěcení kněžstva, což je vyhrazeno pouze biskupovi. Přípravným stupněm kněžství je udělování čtvera nižších svěcení (akolytát, lektorát, ostiariát, exorcistát) a svěcení na podjáhenství a jáhenství. Kněžské svěcení je podmínkou pro výkon nejrůznějších hodností, počínaje farní funkcí, s níž je často spjata pomocná funkce kaplana nebo (v novověku) kooperátora. Již ve středověku se diecéze členila na vyšší celky, než jenom farnosti. V novověku se tento proces uzavřel vytvořením vikariátů a děkanátů, s nimiž souvisí kněžské funkce děkanů a okrskových vikářů. Nejvyšším kněžským stupněm je biskupské svěcení, které na základě papežského svolení vykonává určený světitel se dvěma dalšími biskupy. Biskupský úřad souvisí s institucí pomocných – světících biskupů, (ve středověku také arcijáhnů) a s poradním sborem – katedrální kapitulou neboli konsistoří, které předsedá biskup, nověji generální vikář. Vyšším celkem, než diecéze, je arcidiecéze. Jí v čele stojí arcibiskup, neboli metropolita (s poradním sborem – metropolitní kapitulou). Ten (nebo nejvyšší biskup v zemi tvořící politický celek) nese také titul primas. V čele katolické církve stojí papež. Jeho poradním sborem jsou kardinálové, od 15. století sbor 70 kněží: 6 kardinálů-biskupů, 50 kardinálů-kněží a 14 kardinálů-jáhnů. Ti jsou jmenováni papežem a volí papeže nového. Od 12. století se titul kardinála uděluje také mimořímským arcibiskupům a biskupům. Svátost svěcení se týká rovněž řeholníků a řeholnic, opatů, abatyší, panovníků atd. 2. svěcení movitých a nemovitých objektů: svatých olejů, křižma, vody, bohoslužebných předmětů atd. Dále jde o svěcení základních kamenů a základů bohoslužebných i laických staveb, dokončených sakrálních staveb, oltářů, hřbitovů atd. Nové chrámy ve středověku světil biskup (consecratio, dedicatio), statutárně nižší objekty (kaple) mohl světit i kněz (benedictio).
(Vlček et al. 1997)

Synoda – shromáždění hodnostářů a zástupců farního kléru, které řeší zásadní otázky církevního života.
(Hledíková et al. 2005, Semotanová et al. 2014, str. 211)

Š

Špitál – z lat. hospitale, něm. spital. 1. budova sloužící k ubytování poutníků, u benediktinů a cisterciáků obvykle umístěná u hlavního vstupu do kláštera. 2. charitativní zařízení.
(Vlček et al. 1997)

T

Terciář – z lat. tertius – třetí. Příslušník III. řádu, tedy třetí (laické) řádové větve následující po větvi mužské a ženské.
(Vlček et al. 1997)

Terciát – třetí probace (zkouška), doba strávená částečně v ústraní, kde se příslušný jezuita snaží scelit všechny dosud nabyté zkušenosti ohledně spirituality řádu. Po jejím složení následuje složení slibů a tím vstupuje mladý jezuita do plného života jezuitského řádu.
(jesuit.cz)

V

Velkopřevor – lat. magnus prior, představený provincie řádu johanitů (později maltézských rytířů). Od roku 1626 existovalo velkopřevorství Čechy, jehož představený sídlil ve Strakonicích, posléze v Praze.
(Vlček et al. 1997)

Velmistr – představený rytířského řádu, například německých rytířů, johanitů a templářů, v novověku také křižovníků s červenou hvězdou.
(Vlček et al. 1997)

Vikariát – územní obvod církevní správy v Čechách, který vznikl reformou arcibiskupa Arnošta Vojtěcha z Harrachu kolem roku 1631. Jde o střední článek církevní správy stojící mezi arcibiskupem a jeho úřadem (arcidiecézí) a jednotlivými faráři (farnostmi). Nahradil původní děkanáty. V čele je okrskový vikář. Okrskovým vikářem se stával jeden z farářů vikariátu a podle jeho sídla se vikariát nazýval. Se změnou faráře docházelo i ke změně názvu vikariátu, jehož územní obvod zůstával zpravidla nezměněn.
(Hledíková et al. 2005; Semotanová et al. 2014, str. 211, Wikipedie)

Vikář – z lat. vicarius – zástupce. Stálý či dočasný zástupce duchovního hodnostáře. U far inkorporovaným klášterům farní vikář zastupoval jejich představeného a vykonával povinnosti faráře. Okrskový vikář koordinuje z biskupova pověření činnost farářů v rámci vikariátu. Generální vikář je přímým zástupcem biskupa; v katolické církvi se zřizuje ve všech diecézích. Biskupský vikář je zástupcem biskupa pro určitou oblast. Soudní vikář (tzv. oficiál) vykonává jurisdikční biskupskou moc, a to mocí práva vlastního (není se proto možné proti jeho rozhodnutí odvolat k biskupovi). Apoštolský vikář je papežem jmenovaný prelát, legát, nuncius nebo administrátor pověřený řízením některého církevního správního úřadu místo zemřelého nebo odstoupivšího či zatím nejmenovaného řádného správce (například biskupa). Kapitulní vikář byl v římskokatolické církvi kněz, který zastupoval v období uprázdnění biskupského stolce ordináře (v současné právní úpravě plní tuto roli administrátor diecéze). Papež je vikářem Kristovým.
(Vlček et al. 1997, Wikipedie)

Vikářství – sídlo či úřad vikáře.
(Bobková-Valentová 2015)

Vizitace – z lat. visitacio – návštěva. Církevní kontrola institucí světského nebo řádového duchovenstva.
(Vlček et al. 1997)

Z

Zámecké kaplanství – viz zámecký kaplan.

Zámecký kaplan – duchovní (kněz) s užším vztahem k vrchnosti působící většinou v zámecké kapli.
(Bobková-Valentová 2015)

---

Literatura

• BOBKOVÁ-VALENTOVÁ, K. (2015): Konzultace k dějinám církevní správy.
• HLEDÍKOVÁ, Z.; JANÁK, J.; DOBEŠ, J. (2005): Dějiny správy v českých zemích: od počátků státu po současnost. Praha: NLN, Nakladatelství Lidové noviny, 568 s. ISBN 80-7106-709-1.
• SALAJKA, M. (2000): Slovník náboženských a teologických výrazů a pojmů (pro školu, pracovnu a dům). 1. vyd. Praha: Církev československá husitská, 101 s. ISBN 80-7000-504-1.
• SEMOTANOVÁ, E.; CAJTHAML, J. a kol. (2014): Akademický atlas českých dějin. 1. vyd. Praha: Academia, xxviii, 559 s. ISBN 978-80-200-2182-3.
• VLČEK, P.; FOLTÝN, D.; SOMMER, P. a kol. (1997): Encyklopedie českých klášterů. 1. vyd. Praha: Libri, 782 s. ISBN 80-85983-17-6.