Církevní správa v českých zemích

Církevní správou se rozumí systém, v němž je organizována církev jako duchovní instituce i jako součást státní správy. Stav a organizace církevní správy v českých zemích podléhaly složitému vývoji, jenž bude dále nastíněn. Šířeji bude popsán pro barokní období 17. a 18. století.

Středověká církevní správa

Počátky církevní správy v českých zemích spadají do příchodu křesťanství v 9. století, kdy se zformovala prvotní farní organizace. Raně středověká závislost církve na panovnické moci se odrazila na budovaní prvních farností zřizovaných při správních centrech hradského systému – hradištích a hradech. V moderní historiografii se hradské kostely a obvody jejich působnosti označují jako velkofarnosti. A to na základě velké rozlohy území, ve kterém vykonávaly duchovní správu, tj. kde probíhalo udělování svátostí (těch je celkem sedm – křest, biřmování, svátost oltářní, zpověď, manželství, dále poslední pomazání udělované většinou na lůžku nemocného a kněžské svěcení prováděné zpravidla v katedrále). Velkofarnost byla spravována arciknězem a několika dalšími kněžími. Prostor mezi jednotlivými hradskými kostely se postupně zaplňoval dalšími kostely, jež byly zakládány ze soukromé iniciativy světských i církevních velmožů. V těchto kostelech sice mohly být slouženy mše, probíhat kázání a další běžný duchovní život, avšak nemohly v nich být konány křty, pohřby ani oslavy hlavních křesťanských svátků. Nadřazenou institucí velkofarnostní organizace se stala biskupství a jim příslušející území – diecéze. Pražské vzniklo v letech 973–976 a olomoucké v roce 1063 (navázalo na starší tradici moravských biskupů). Vznik biskupství měl velký význam pro státní suverenitu, protože země se církevně osamostatnila a nadále nepodléhala biskupství v Řezně. Nicméně český stát byl v církevním smyslu stále ještě podřízen mohučskému arcibiskupství.

Na konci 12. století mizí z pramenů zmínky o velkofarnostech a arcikněžích. Osamostatňováním nehradských, venkovských kostelů vzniká skutečná farní organizace. Přesto to neznamená, že by velkofarnostní organizace již byla nahrazena farní organizací. Ta vznikala jen pozvolna a ustálila se až na konci 13. století. V období 13.–14. století došlo také k postupnému vymaňování církve ze světské politické moci – z tzv. zakladatelských práv. Církev získala právo plně disponovat se svými statky a právo ustanovovat kněze ke kostelům. Duchovní byli také vyjmuti z pravomoci světských soudů. Vlastnické právo velmožů-šlechticů ke kostelům se tak pod vlivem emancipace církve změnilo na právo patronátní, které zaručovalo jen to, že velmož-šlechtic mohl navrhovat kněze na obsazení far (faráře a jejich pomocníky), financovat jejich činnost pomocí ustanovených poddanských dávek (tzv. beneficií, neboli obročí či prebend) a budovat a provozovat kostely, kaple a oltáře.

K odpoutání církve od státní správy došlo zřízením arcijáhenství, která vznikla na Moravě zásluhou olomouckého biskupa Jindřicha Zdíka ve 30. letech 12. století. Význam arcijáhenství, jakožto ryze církevní instituce, spočíval v tom, že se stala první, na světské moci nezávislou složkou církevní správy. Arcijáhenství představovala mezičlánek mezi farnostmi a diecézí. Navazovala svým územím na původní velkofarnosti a arcijáhni byli přímými nástupci arcikněží. Významný rozdíl byl však v tom, že arcikněží záviseli plně na knížeti (velmožích), kdežto arcijáhni knížeti nepodléhali – jmenoval je biskup. Úkolem arcijáhna bylo z biskupova pověření dohlížet na kázeň kléru a dodržování církevních zákonů ve svém obvodu v rámci diecéze. Moravští arcijáhni byli jako členové katedrální kapituly vázáni rezidenční povinností v Olomouci. Centra jejich arcijáhenství byla pouze formálními sídly.

V Čechách se arcijáhenství objevila v 60. letech 12. století zřejmě na základě olomouckého vzoru. Jejich formální centra byla vesměs ve střediscích biskupských statků rozptýlených po celé zemi. Čeští arcijáhni, volně spojení s biskupskou kapitulou (nebyli však kanovníky), byli rovněž závislí výlučně na biskupovi, nikoliv na knížeti. Arcijáhenství nenavazovala na původní hradskou soustavu, respektive na velkofarnosti. Na formování jejich teritoriálního rozsahu měla vliv především hustota osídlení než rozloha území.

V poslední třetině 13. století se objevil další článek církevní správy v podobě děkanátů. Tyto nové územní celky vznikaly především na základě iniciativy farářů, tj. zdola, nikoliv z potřeby biskupa. Děkan jako představitel (mluvčí) kléru příslušného obvodu byl zpočátku volen faráři a k jeho funkci se nevázala žádná zvláštní beneficia jako u arcijáhenství. Děkani tvořili spojovací článek mezi klérem a biskupem, respektive arcijáhnem. Později se k tomu připojily další pravomoci – dohlížení na kázeň, dodržování předpisů a řádného chodu duchovní správy, účast na schůzích děkanátního kléru (konvokací), vizitace a vybírání biskupského desátku z ohniště. Hranice děkanátů se v Čechách ustálily v polovině 14. století. Na Moravě je stav zachycen až v 17. století. Území děkanátů zahrnovalo vždy určitý počet farností. V rámci arcijáhenství pak mohl být jeden až jedenáct děkanátů.

Ve 14. století došlo postupně k posunu v ustanovování arcijáhnů, kteří byli jmenováni stále více papežskou kurií. Avšak mnozí jmenovaní neměli dostatečnou znalost místních poměrů. Pro úřad arcijáhna se nehodili a necítili se vázáni k biskupovi. To vedlo ke ztrátě opodstatnění funkce v církevní správě českých zemí zejména v soudní oblasti. Biskupové se proto orientovali na takový správní systém (umožněný kanonickým právem), v němž by byly zásahy kurie vyloučeny. Vznikl systém zástupných a kvalifikovaných úřadů, spojených zcela či zčásti s písemným zachycováním jednání – nejprve delegátů, kteří v biskupově zastoupení vyřizovali do splnění úkolu nebo do svého odvolání určitý případ nebo typ případů; později oficiálů, právně vzdělaných kleriků-soudců, kteří zastupovali biskupa ve všech soudních záležitostech podléhajících církevnímu právu.

V roce 1344 bylo pražské biskupství povýšeno na arcibiskupství a bylo mu podřízeno dosavadní biskupství olomoucké a nově vzniklé biskupství litomyšlské. Tímto krokem se české země staly samostatnou církevní provincií s metropolitou (arcibiskupem) v čele, podléhající přímo kurii.

V polovině 14. století byl oficialiát reorganizován a zároveň vznikl i další zástupný úřad – generální vikariát. Vikáři převzali správní agendu, neboli potvrzování kleriků k beneficiím. V návaznosti na to se připojily záležitosti s vybavením těchto beneficií, darování pro existující beneficia a právní zřizování nových beneficií. Později i některé soudní pravomoci. V pražské arcidiecézi se z pravomoci vikářů postupně vydělil další úřad, a to korektor kléru, který byl trestním soudcem duchovenstva. Korektor zasahoval na základě oznámení o trestné činnosti, kterou učinil církevní nebo světský úředník, v praxi především děkan či arcijáhen za svůj obvod. Tímto bylo vlastní soudnictví arcijáhnů nahrazeno pouze oznamováním korektorovi. Obdobná byla i funkce inkvizitora. Ten však přijímal oznámení od kohokoliv, nicméně ve škále deliktů byl omezen pouze na kacířství. Funkcí, která přímo nesouvisí s církevní správou, je světící biskup (sufragán). Jde většinou o titulárního biskupa (tj. vysvěceného biskupa bez vlastní diecéze, kterou by spravoval), jenž zastupoval diecézního biskupa při jeho specifických sakrálních funkcích nebo v jeho nepřítomnosti.

Diecézní biskup rovněž svolával diecézní synody, čili shromáždění vyššího duchovenstva, kléru sídelního města a zástupců všeho kléru diecéze, klášterů, univerzit a špitálů. Na synodách se řešily zásadní otázky církevního života v diecézi a otázky okamžité potřeby. Usnesení synod měla závaznou normativní platnost. Rozšiřována byla v opisech pomocí arcijáhnů a děkanů do všech farností.

Samostatný oddíl církevní správy tvoří správa klášterů, které jsou zvláštními, vnitřně samostatnými jednotkami, jež se správou diecéze přímo nesouvisí. Většina řádů nepodléhala pravomoci místního biskupa a byla tak podřízena přímo papeži. Kláštery byly často sdruženy do provincií, které nerespektovaly státní či církevně-správní hranice (více v části o historii řeholního života v českých zemích).

Konfesní situace v době předbělohorské

V éře husitství se v Čechách rozpadla téměř celá katolická církevní správa. Na Moravě zůstala situace po správní stránce beze změn. Litomyšlská diecéze, která se rozkládala v severní oblasti českomoravského pomezí, zanikla de facto roku 1421 (ačkoliv až do roku 1554 byli jmenováni její administrátoři) a její území bylo nazpět připojeno k pražské a olomoucké diecézi. Na odkaz litomyšlské diecéze navázala až v 17. století diecéze hradecká.

Jednotná církevní správa v Čechách byla rozštěpena do tří větví. V roce 1420 se oddělila nová církev s biskupem v Táboře, jejíž samostatnost skončila v roce 1452. Přestup pražského arcibiskupa k husitství v roce 1421 vedl k odpoutání kališnické správy od katolické. Z pohledu katolíků tak bylo pražské arcibiskupství neobsazené. Vedení diecéze přešlo na pražskou kapitulu, která zůstala věrná katolické víře, a její úředníky. Prvním administrátorem pražské arcidiecéze se stal na základě papežského pověření olomoucký biskup. Později přešel titul na další osoby z kapituly. Administrátoři vykonávali správu v arcidiecézi až do roku 1560. Přijetím kompaktát v roce 1436 bylo legalizováno dvojvěří v jedné zemi – v Čechách převažovalo kališnické vyznání, na většině území ostatních zemí zůstalo zachována katolická víra. V nábožensky smíšených oblastech nebylo neobvyklé, že fary přecházely z rukou katolíků do rukou kališníků a naopak. Pomocným správním orgánem administrátora byla konzistoř. Katolíci měly tzv. horní konzistoř sídlící na Hradčanech, kališníci pak tzv. dolní konzistoř sídlící ve Starém Městě pražském.

V 16. století začala do českých zemí pronikat německá reformace. Luterství část kališnické církve radikalizovalo (tzv. novoutrakvisté), část kališníků zůstala konzervativní a postupně se sbližovala s katolíky. Nicméně novoutrakvisté (podobně jako další církev jednota bratrská) stály mimo kompaktáta. O legalizaci se snažili ovládnutím správních orgánů starokališnické církve. Ve stejné době se rovněž začíná projevovat snaha panovníka podřídit si katolickou církev, která byla v pohusitském období oslabená, jak nedostatkem kněží, tak i statků. Díky povolání řádu jezuitů a obnovení pražského arcibiskupství získal císař Ferdinand I. vliv na obrodu katolické církve a právo ovlivňovat výběr pražského arcibiskupa. Podle jeho rekatolizační koncepce měla být v pravomoci arcibiskupa rovněž i kališnická církev, což se však, vzhledem k jejímu silnému ovlivnění reformací, ukázalo jako nereálné, protože arcibiskup nezískal kontrolu nad kališnickými farami. Do roku 1567, tedy do zrušení kompaktát, však světil i kališnické kněze. Poté arcibiskupství spravovalo pouze katolickou církev. Současně s dosazením arcibiskupa zanikla činnost administrátorů a byly obnoveny funkce generálního vikáře a oficiála s původními kompetencemi, které však byly ovlivněny i vývojem v předcházejícím století. Oba klerikové a jejich pomocný personál tvořili arcibiskupskou konzistoř. Později byl zřízen rovněž úřad arcibiskupského kancléře. Olomoucké biskupství, které si zachovalo kontinuitu, se pod pravomoc Prahy nevrátilo. Zůstala u něj také zachována volba biskupa kapitulou, na rozdíl od pražského arcibiskupství, kde metropolitu ustanovoval papež. Při pokusech o znovuoživení vnitřní správy katolické církve byl důraz položen na děkanáty. Z arcijáhnů se v období neobsazené funkce arcibiskupa stali pouze čestní hodnostáři.

Pro nekatolickou církevní správu bylo zásadní vydání Rudolfova majestátu v roce 1609, který zaručoval náboženskou svobodu. Dolní (kališnická) konzistoř se dostala do rukou stavů, byl změněn její konzervativní (starokališnický) charakter a konzistoř se reorganizovala na společný správní orgán novoutrakvistů a jednoty bratrské. Obě společenství věroučně spojovala tzv. česká konfese. Tímto byla ukončena závislost utrakvistů na katolické hierarchii a jednou z nejdůležitějších funkcí dolní konzistoře se stala péče o zřízení a spravování pravidelné sítě far, kam byli umísťování ordinovaní kněží.

Organizační a správní struktura jednoty bratrské vycházela ze základní jednotky – obce. Každá z obcí měla zastoupení v obecné synodě, což bylo nejvyšší shromáždění jednoty. Tento sbor volil ze svých členů jednoho seniora, tj. biskupa jednoty bratrské. Později byli volení čtyři. Pomocným orgánem seniora (seniorů) byla tzv. úzká rada (později nazývaná starší jednoty), která převzala ustanovování kněží původně volených obcemi. Kněz pak představoval nejvyšší autoritu v rámci své obce, kde měl ku pomoci jáhna a výbory soudců a žen.

Období rekatolizace českých zemí

Náboženská situace v českých zemích se zásadně změnila po porážce českého stavovského povstání v roce 1620. Roku 1621 byla rozpuštěna dolní konzistoř a následně bylo nařízeno nekatolickým kazatelům opustit zemi. Na základě Obnoveného zřízení zemského se stal jediným přípustným křesťanským náboženstvím katolicismus. Začala probíhat rekatolizace s velkým vlivem státu, který měl zájem podřídit si katolickou církev pod svůj dohled. Závislost na státu nebyla vždy harmonická a s dobrovolným souhlasem, nicméně katolická církev byla nucena adaptovat se na nové podmínky a se státem spolupracovat. Právě díky státní podpoře (ideové, politické a ekonomické) mohlo v pobělohorském období dojít k jejímu dalšímu rozkvětu.

Ve 20. letech 17. století tvořily Čechy, Morava a některé další připojené oblasti českomoravskou církevní provincii, v jejímž čele stál pražský arcibiskup, jenž byl od roku 1627 vyznamenám titulem primas český. V Čechách se rozkládala pražská arcidiecéze zahrnující rovněž část žitavského děkanátu a celé Kladsko. Na Moravě a ve slezském Opavsku se rozprostírala olomoucká diecéze.

K obnově církevní správy bylo nutné především znovu vybudovat její organizační strukturu. První reformační komise provedla v roce 1624 vizitaci pražské arcidiecéze a odhalila přitom velké nedostatky v uspořádání farní správy. Převažovaly neobsazené fary bez vlastního duchovního správce. Lepší situace byla pouze v oblastech, kde působily tradiční řádové domy a tam, kde se rozkládala panství katolické šlechty. Nedostatek farního kléru byl řešen zintenzivněním výchovy nového kněžstva. Dále zapojením řeholníků do farní správy, zejména na panstvích jednotlivých klášterů, kde byl často využíván institut inkorporace farnosti řeholnímu společenství. Poslední možností, která však nebyla příliš úspěšná, bylo povolávání kněží ze zahraničí.

Katolická církev měla také ekonomické problémy. Velké množství kostelů přišlo o zádušní jmění, řada patronů nebyla schopna či ochotna přispět dostatečnou měrou na znovuobnovení far a peněžní prostředky na zakládání nových beneficií se shromažďovaly velmi pomalu. Starosti s financováním měl alespoň částečně vyřešit podíl církve na příjmech z tzv. solní daně (cassa salis). Církev tím získala malý, ale relativně jistý a stálý příjem výměnou za odstoupení od majetkových nároků na statky, o něž přišla v době husitské a pohusitské.

Kvůli snazšímu provádění rekatolizace se od roku 1630 počítalo se zřízením nových biskupství, mezi než by bylo rozděleno rozsáhlé a po administrativní stránce obtížně zvládnutelné území Čech. Císař Ferdinand II. Štýrský jednal o fundaci nových diecézí s papežem Urbanem VIII. Předpokládalo se, že nová biskupství vzniknou v Hradci Králové, Litoměřicích, Plzni a v Českých Budějovicích. Status Frýdlantského vévodství zůstával po jistou dobu otázkou, zamýšlena byla jeho církevní nezávislost, jež by byla zaručena zřízením biskupství v Jičíně. Původcem tohoto návrhu byl Albrecht z Valdštejna. Po jeho smrti však z plánu sešlo. Nakonec byla zřízena jen litoměřická diecéze (1655) a hradecká diecéze (1664). V dalších dvou městech narazil záměr na velký odpor městských rad a nedostatek financí. Po nezdaru v Plzni bylo v roce 1671 přesunuto jednání do Klatov, ale ani tam nebyli konšelé ochotni sdílet své město s biskupem.

Základem litoměřického biskupství byla starobylá kolegiátní kapitula. Rozloha diecéze odpovídala zhruba Litoměřickému kraji – farnosti Světec a Kozly zůstaly pod správou pražské arcidiecéze, z Boleslavského kraje bylo k nové diecézi připojeno několik farností na Mělnicku, z původního žitavského děkanátu byly zahrnuty tři farnosti a roku 1664 bylo s konečnou platností přiřazeno také Šluknovsko; Cínovec připadl k diecézi až v letech 1728–1729. Problémy s výběrem vhodného kandidáta na biskupa a v oblasti ekonomického zázemí pozdržely založení královéhradeckého biskupství, k němuž došlo roku 1664. Území této diecéze odpovídalo zhruba Hradeckému kraji. Avšak výjimky byly i zde – z Chrudimského kraje v pražské arcidiecézi připadla novému biskupství jeho hospodářská základna v podobě panství Chrast, za což dostalo pražské arcibiskupství tři farnosti na Poděbradsku; kromě toho připadlo pod správu farářů hradecké diecéze též několik vsí v Kladsku.

Zmenšená rozloha pražské arcidiecéze obsahovala, kromě zmíněných drobných území na Litoměřicku a Hradecku, celkem 13 zbylých českých krajů, které byly později vícekrát reorganizovány. Mimo to při ní zůstaly čtyři katolické farnosti (dnes Działoszyn, Krzewina, Zatonie v Polsku a Ostritz v Německu) ležící v hornolužické části původního žitavského děkanátu, který tvořil součást pražské arcidiecéze již ve středověku (Žitavsko připadlo k Horní Lužici v roce 1635). Do roku 1664 byl veden spor o sousední Frýdlantsko, jež (podobně jako Šluknovsko) ve středověku náleželo k míšeňské diecézi. Teoreticky měl oblast kolem Frýdlantu spravovat děkan budyšínské kapituly, od roku 1581 apoštolský administrátor oddělených území míšeňské diecéze, ovšem pro svou polohu v Boleslavském kraji v Čechách se nakonec Frýdlantsko dostalo pod správu pražského arcibiskupa, kde zůstávalo nadále také Kladsko. Chebsko náleželo ještě k řezenské diecézi. Stav, kdy hranice diecézí neodpovídaly hranicím zemským (o krajských nemluvě), nebyl neobvyklý. Během času se rovněž obojí hranice měnily. Například hranice mezi pražskou arcidiecézí a olomouckou diecézí na více místech nerespektovaly zemské rozhraní mezi Čechami a Moravou.

Obnova a znovuvybudování katolické církevní správy probíhaly nejen v hladině diecézí, ale také v nižších úrovních. Středověký systém arcijáhenství a děkanátů byl v pobělohorském období značně narušen. Proto arcibiskup kardinál Harrach provedl v letech 1630–1631 organizační reformu. V Čechách vytvořil systém vikariátů jako středních článků církevní správy, jež stály mezi arcibiskupstvím a faráři. Vikariáty měly zajistit účinnější správu církevních záležitostí. Toto rozdělení odpovídalo státní správě, tedy krajskému územnímu uspořádání. V každém, z tehdejších 15 krajů, vznikly dva až tři vikariáty. S postupným obnovováním či zakládáním far se síť vikariátů zvolna dotvářela. Tímto uspořádáním se inspirovaly i nově zřízené diecéze litoměřická a královéhradecká.

Zástupci biskupa ve vikariátu byli (okrskoví) vikáři, kteří jednali dle jeho instrukcí, dohlíželi na kněžstvo, sestavovali zprávy o činnosti ve svěřeném obvodu a předkládali biskupovi směrnice (synodální listy) při schůzkách konaných dvakrát do roka. Nebyli tedy představiteli kléru jako kdysi děkani. Vikářem se stával vždy jeden z farářů daného vikariátu, který byl vybrán na základě svých osobních kvalit a nikoliv podle důležitosti místa, kde působil. Územní rozsah vikariátu byl pevně daný a ke změnám hranic docházelo jen na základě různých reforem konzistoře. Názvy vikariátů se však často měnily podle sídel momentálně úřadujících vikářů.

Staré děkanáty a arcijáhenství už nebyly v Čechách obnoveny. Středověké tituly jako děkan, arciděkan, probošt či arcijáhen zůstaly zachovány jen jako čestná označení kleriků při významnějších kostelech měst nebo historicky význačných míst. Občas se stávalo, že některý kněz byl za své zásluhy odměněn čestným děkanským titulem, jehož užívání však nepřecházelo na jeho působiště – šlo o tzv. osobního děkana. Jindy byla farnost povýšena na děkanství, případně arciděkanství, arcijáhenství, či proboštství. Daný titul pak automaticky přecházel na každého dalšího správce takto významného místa. Klerik nosící čestný titul mohl být zároveň okrskovým vikářem.

V olomoucké diecézi nebyla katolická správa tolik narušena událostmi předchozích staletí. Původní arcijáhenství a děkanáty zůstaly zachovány. Děkani zde vykonávali obdobné funkce jako vikáři v Čechách a i oni mohli měnit svá sídla, díky čemuž pak docházelo ke změnám v názvech děkanátů. Zásluhou biskupa Karla z Lichtenštejna-Kastelkornu došlo v druhé polovině 17. století ke zvýšení počtu děkanátů tím, že některé z nich byly rozděleny na menší obvody s ohledem na počet far a věřících. V následujícím období však počet děkanátů a far už příliš nerostl.

Základní církevně-správní územní jednotkou byla farnost, kterou řídil farář sídlící na faře. V pobělohorském období byl velmi obvyklý též fenomén administrovaných far. Šlo o farnosti, které neměly svého faráře a byly řízeny jmenovaným zástupným duchovním správcem – administrátorem. V 17. století se tímto způsobem řešily případy farností neobsazených z důvodu nedostatku duchovenstva. Administrátorem se zpravidla stával farář ze sousední farnosti. Takto spravovaný, původně farní kostel se nazýval filiálním. Avšak i poté, kdy pominul nedostatek kněží, zůstával institut administrovaných far realitou. Dočasně byly administrovány osiřelé farnosti, u kterých se nový farář teprve vybíral. Dále se mohlo jednat o farnosti, pro než se počítalo s diecézním kněžstvem, ale které byly zatím spravovány řeholníky. Administrátoři bývali rovněž v chudších farnostech, které neposkytovaly dostatečné zabezpečení vlastního faráře.

Ve větších farnostech, nebo tam, kde byl farář stár a na duchovní správu už sám nestačil, vypomáhal pomocný duchovní personál – kaplani a kooperátoři. Rozdíl mezi nimi nebyl před josefínskými reformami přesně stanoven, nicméně mohl spočívat v trvalosti jejich úřadu, kdy kaplani byli najímáni dlouhodobě, zatímco kooperátoři na kratší, konkrétně vymezený čas. Kooperátorům byla rovněž často svěřována duchovní správa na administrovaných farách. Jako rezidenční či exponovaní kaplani (expozité) byli označováni kaplani, kteří měli na starosti duchovní správu v jisté části farnosti a přímo podléhali farářům. Kromě nich existovali ještě kaplani zámečtí, do jejichž činnosti mohla patřit i duchovní správa.

Rok 1715 představuje pomyslný střed ve vývoji katolické církevní správy mezi zřízením nových diecézí v Čechách a josefínskými reformami, kdy docházelo k pomalému zvyšování počtu farností a dělení rozsáhlých vikariátních a děkanátních obvodů na menší a proto účiněji spravovatelné oblasti. Po přelomu staletí byl už početní stav farního kléru podstatně lepší, nicméně stále přetrvávaly problémy s financováním nových far. Náklady na ně hradila církev ze solní pokladny a dále zejména vrchnost, jejíž role byla v tomto nezastupitelná.

Josefínské reformy

Další výrazný zásah do církevní správy nastal až v době osvícenství v poslední čtvrtině 18. století. Církev totiž stále nedokázala držet krok s potřebami vzrůstající populace, hustota farní sítě se nevrátila ani na stav z předhusitského období a poměr duchovenstva vůči počtu obyvatel byl taktéž nižší. Náboženské reformy započaly za vlády Marie Terezie a naplno se rozběhly za panování jejího syna Josefa II.

První počin nastal na Moravě, kde bylo v roce 1777 nařízeno zakládat nové farnosti vyhovující nárokům obyvatel. Navazující josefínské reformy se snažily farní správu reorganizovat a racionalizovat. Josef II. chápal církev jako instituci, která má vypomáhat s organizací obyvatel nejenom po duchovní stránce, ale i po stránce místní správy. Církev se v jeho pojetí stala do značné míry úřednicí ve službách státu, jehož orgánům byla vystavena ke kontrole, ovlivňování i poměrně přísnému vedení.

Roku 1782 vešla v platnost císařská instrukce, vedená v podobném duchu jako nařízení pro Moravu z roku 1777, na jejímž základě měly vznikat nové farnosti a tzv. lokálie. Pojem lokálie označoval typ samostatné místní duchovní správy, která však nedosahovala právní úrovně fary. Lokálií býval menší kostel s farními právy a vlastním knězem, jenž byl podřízen většímu farnímu kostelu. Zakládání far a lokálií se řídilo pravidlem, že se mají ustanovovat v každém sídle s alespoň 700 obyvateli, které je vzdáleno od existujícího farního kostela více jak hodinu cesty pěšky.

Celá reforma byla financována prostřednictvím náboženského fondu, v němž se hromadily prostředky získané ze zrušených církevních institucí, především klášterů (šířeji zde). Faráři byli dále ustanovováni biskupem po složení zkoušek. Podléhali stále vikářům a nově i krajským úřadům. K výčtu jejich povinností se přidaly některé státní funkce, jako publikování úředních nařízení a vyhlášek, vedení matrik, dohled na zdravotní stav obyvatel farnosti a oznamování násilí na poddaných krajským úřadům. Faráři též poučovali lid o zemědělských a hospodářských inovacích. Spolu s novou agendou byly zrušeny desátky a omezeny další poplatky od farníků za náboženské úkony. Jako náhrada byl farářům vyhrazen plat ze státní pokladny, respektive z náboženského fondu. Pokračoval tak trend přeměny kněží na státní úředníky. Nicméně zavedení zmíněných skutečností do praxe bylo obtížné a naráželo na problémy s rozšiřováním farní sítě a nedostatek kněží.

Současně s přeměnou na úrovni farní správy došlo také k dalším osvícenským reformám. Roku 1780 byly v Kladsku (které sice spadalo církevně pod pražskou arcidiecézi, ale politicky už náleželo od roku 1742 Prusku) upraveny hranice farností tak, aby se kryly se zemskou hranicí. Správa farností na Žitavsku byla roku 1783 delegována na děkana budyšínské kapituly. Pražská arcidiecéze se v roce 1784 zmenšila ve prospěch diecézí litoměřické a hradecké. První se zvětšila o Boleslavský a Žatecký kraj, druhá o Čáslavský a Chrudimský kraj, přičemž došlo k některým narovnáním hranic s pražskou arcidiecézí. O rok později došlo i k zřízení dalšího biskupství v Českých Budějovicích. Nově vzniklá diecéze do sebe pojala Budějovický, Táborský, Písecký a Klatovský kraj s jemnými nesoulady mezi krajskými a diecézními hranicemi. V roce 1808, po rozpadu Svaté říše římské, pak bylo k pražské arcidiecézi připojeno Chebsko, které do té doby spadalo pod řezenskou diecézi.

Změněny byly rovněž církevní hranice na Moravě. V roce 1777 bylo zřízeno brněnské biskupství při kapitule sv. Petra. Teritorium nové diecéze zahrnulo Jihlavský, Znojemský a polovinu Brněnského kraje a bylo podřízeno současně povýšenému olomouckému arcibiskupství. Tím vznikla i samostatná moravská církevní provincie s vlastním metropolitou v osobě olomouckého arcibiskupa. Zamýšlená opavská diecéze nakonec ustanovena nebyla. Celé Opavsko, včetně části odstoupené Prusku, patřilo i nadále pod olomouckou diecézi. Roku 1780 tu došlo pouze k obdobné úpravě hranic jako na Žitavsku. Pro celou oblast byl stanoven zvláštní biskupův komisař v Ketři. (K finální úpravě hranic diecézí tak, aby byly ve shodě se státními hranicemi došlo až roku 1928.) Po rozdělení diecéze byla v roce 1778 arcijáhenství v moravské církevní provincii zrušena a nahrazena arcikněžství. Později proběhly úpravy hranic mezi olomouckou arcidiecézí a brněnskou diecézí na Vyškovsku a Letovicku. Nadto zde byla zakládána nová arcikněžství a nové děkanáty, podobně jako v Čechách nové vikariáty.

Pro část Slezska z vratislavské diecéze, které zůstalo v habsburské monarchii i po roce 1742, byl vytvořen úřad generálního vikáře jako zástupce vratislavského biskupa, kterému podléhaly dva komisariáty zřízené v roce 1744. Těšínský komisariát měl nejprve pět, později osm arcikněžství (děkanátů). Území niského komisariátu původně náleželo pod vratislavské arcijáhenství. V druhé polovině 18. století zde byla postupně zřízena čtyři arcikněžství (děkanáty).

Velmi významnou součástí josefínských reforem bylo rovněž povolení tří dalších křesťanských konfesí – luteránské (augšpurské), kalvinistické (helvetské) a ortodoxní (pravoslavné) – tolerančním patentem z roku 1781. Patent však nevzal v úvahu českou náboženskou tradici jednoty bratrské a české konfese. Po jeho vyhlášení došlo k opětovnému vytváření nekatolické farní sítě. Nově uznaná vyznání však nebyla zrovnoprávněna s katolickým. Náboženské obce mohly zřizovat školy a modlitebny, které ale nesměly mít vzhled a ráz kostela. Tzv. toleranční sbory vznikaly zejména ve východních Čechách, v Polabí, na Vysočině a na Valašsku. Toleranční patent uvolnil rovněž omezení občanských a církevních práv židovského obyvatelstva.

Církevní správa v 19.–21. století

Stav církví v českých zemích zůstal bez výraznějších změn až do poloviny 19. století. S koncem feudálního uspořádání společnosti skončily rovněž různé dílčí správy včetně církevní. Počínaje rokem 1848 začala být vydávána ustanovení, která regulovala vztah mezi církvemi a státem. Církvím a státem uznaným náboženským společnostem bylo přiznáno právo samostatně si spravovat vlastní záležitosti. Katolická církev se dočkala zrušení zákazu zveřejnění buly bez panovníkova souhlasu a biskupové získali plnou moc nad rozhodováním o vnitřních záležitostech církve, například ve školství a v soudnictví nad duchovenstvem. Avšak s pádem absolutismu byly jednotlivé výsady postupně rušeny. V roce 1861 byl vydán protestantský patent, který plně zrovnoprávnil nekatolické církve. O sedm let později byl církvi odebrán dozor nad školstvím. Vznikly tak státní školy. Rovněž byl upraven manželský zákon, jenž zavedl státní (místo kanonického) manželské právo a upravil přestupy mezi konfesemi. Další sada zákonů z roku 1874 pak pokračovala v nastoleném trendu úprav vnějších právních poměrů katolické církve a zásad uznávání náboženských společností. Jednalo se třeba o jmenování biskupů císařem, záležitosti školství či správu církevních statků. Církev se tak dostala do závislého postavení na státní správě, avšak na oplátku byla pod státní ochranou.

Vznik Československa v roce 1918, a s tím spojený odpor k habsburské monarchii, jež měla silnou katolickou tradici, vedl ke zrodu nových církví. Českobratrská církev evangelická vznikla spojením českých obcí helvetského a augšpurského vyznání. O dva roky později se ustanovila i Československá církev (nyní známá jako Československá církev husitská). Konstituovaly se rovněž i další protestantské církve. Pokračovala také dál působnost církve pravoslavné a řeckokatolické.

V Československu zůstala zachována podřízenost římskokatolické církve státu bez zásadních organizačních změn. Až v roce 1928 došlo k dohodě s Vatikánem, která upravila jmenování biskupů Svatou stolicí. Představitelé vlády však mohli biskupského kandidáta z vážných politických důvodů odmítnout. Dále bylo stanoveno, že řeholní domy na území republiky nebudou podléhat zahraničním představeným a že diecézní hranice budou upraveny do souladu s hranicemi státními, což se týkalo především Slovenska. V českých zemích došlo k úpravám hranic teprve v roce 1937, kdy byla k budějovické diecézi připojena oblast českého Vitorazska a k brněnské diecézi bylo přičleněno Valticko. Na území německého Slezska nadále zůstala část olomoucké arcidiecéze v podobě arcikněžství Ketř. Území Hlučínska připojené k Československu v roce 1920 převzal do přímé správy olomoucký ordinariát. Naproti tomu část vratislavské diecéze (od roku 1926 katovické diecéze), přesahující do českého Slezska tvořila generální vikariátní úřad se sídlem v Českém Těšíně, který spravoval obě vratislavská území – Těšínsko a Javornicko. Kladsko spravoval od roku 1920 zvláštní, z Prahy jmenovaný generální vikář.

V důsledku záboru pohraničí Československa a následného vzniku protektorátu před vypuknutím druhé světové války bylo nutné na území Sudet opět řešit odlišný průběh církevních a státních hranic. V zabraném území Čech, Moravy a Slezska byly zřízeny generální vikariáty se sídly v Ostrově nad Ohří (pražská arcidiecéze), Trutnově (hradecká diecéze), v Mikulově (brněnská diecéze) a v Branicích (olomoucká arcidiecéze). Většina litoměřické diecéze se dostala pod německou správu, proto jmenoval biskup naopak svého vikáře pro českou část v Libochovicích, později v Kováni a Krnsku. Pohraniční části budějovické diecéze byly za druhé světové války administrativně podřízeny ordinariátům v St. Pölten, Linci, Pasově a Řezně.

Po druhé světové válce se obnovila předválečná církevní správa, která však byla zasažena nedostatkem duchovních v důsledku odsunu německého obyvatelstva. Nejvíce tím byla postižena litoměřická diecéze, kde situaci alespoň částečně zmírnili řeholníci.

Slibná obnova církví byla přerušena po únoru 1948, kdy se moci v Československu chopili komunisté. V roce 1949 byl uzákoněn státní dozor nad církvemi, který obnášel například nutnost státního souhlasu k výkonu duchovenské služby, či stanovil platy kleriků hrazených státem, což mělo kompenzovat znárodnění veškerého církevního majetku. Následovaly různé represe proti duchovenstvu a věřícím. Ty měly (mimo jiné) za následek, že římskokatolické diecéze v českých zemích byly vesměs neobsazené biskupy a o jejich provizorní řízení se starali kapitulní vikáři. Rovněž byly přerušeny diplomatické styky s Vatikánem, byly zinscenovány procesy s představiteli řádů, nebo byla omezena výchova kněžského dorostu. K částečnému uvolnění došlo během pražského jara v roce 1968, kdy došlo k obsazení některých biskupských stolců, avšak s nástupem normalizace pokračovala stejná situace, jaká byla před ním.

V sedmdesátých letech byly upraveny poslední zbývající nesoulady mezi státními a církevními hranicemi. V roce 1972 přešlo Kladsko definitivně ze správy pražské arcidiecéze pod správu vratislavské arcidiecéze. Ve stejném roce bylo území olomoucké arcidiecéze kolem Ketři připojeno k diecézi opolské. O pět let později bylo pod správu olomoucké arcidiecéze podřízeno území českotěšínské apoštolské administratury, tj. teritorium Těšínska a Javornicka.

Narovnání vztahů mezi církvemi a státem přišlo po sametové revoluci. Z kraje roku 1990 byl zrušen státní dozor nad církvemi a církvím byla vrácena právní forma. Došlo k obnovení činnosti všech církví registrovaných na ministerstvu kultury a působnosti řeholníků; církvím byla vrácena část majetku (hlavně kláštery a řeholní domy) a univerzity obnovily teologické fakulty. Československo navázalo opět diplomatické vztahy s Vatikánem, uprázdněná biskupství byla postupně obsazena a vznikla Československá biskupská konference (po vzniku samostatné České republiky na ni navázala Česká biskupská konference). V roce 1993 papež Jan Pavel II. vyhlásil novou plzeňskou diecézi, které připadla západní polovina pražské arcidiecéze, Klatovsko a Domažlicko z českobudějovické diecéze a několik farností z litoměřické diecéze. Proběhly i další drobné změny hranic českých diecézí. Dovršením úprav české a moravské církevní provincie se stalo zřízení ostravsko-opavské diecéze v roce 1996 se sídlem v Ostravě. Pod tuto zatím poslední římskokatolickou diecézi spadla severovýchodní část olomoucké arcidiecéze včetně území bývalé českotěšínské apoštolské administratury. Následující rok byl zřízen i apoštolský exarchát, jakožto správní jednotka řeckokatolické církve se sídlem v Praze.

Přibližně od roku 2004 dochází ke slučování římskokatolických farností. Důvodem reorganizace je především zjednodušení administrativy, úbytek věřících a snaha o vytvoření lepších podmínek pro péči o duchovní směřování farníků. Připojovány jsou zejména dlouhodobě neobsazené farnosti k farnostem funkčním, z nichž byly spravovány (Hrdlička 2008, Katolický týdeník 2008, Macháně 2006, Wikipedie 2015).

Proces úplného odloučení církví od státu zatím stále probíhá. V roce 2012 byl po předcházejících nezdařilých návrzích schválen zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi (428/2012 Sb.). Církvím by měla být v následujících letech navrácena větší část majetku formou restituce nemovitostí. Zbytek by měl být splácen po dobu 30 let, čímž dojde k postupnému zastavení financování církví ze státního rozpočtu.

---

Literatura

• BOHÁČ, Z. (1993): Vývoj diecézní organizace českých zemí. In: Traditio et Cultus: Miscelianea Historica Bohemica. 1. vydání. Praha: Karolinum, vydavatelství Univerzity Karlovy, s. 21–31. ISBN 80-7066-762-1.
• Farnost: Reforma od roku 2004. Wikipedie: otevřená encyklopedie [online]. San Francisco (CA): Wikimedia Foundation, [cit. 2015-06-21]. Dostupné z: https://cs.wikipedia.org/wiki/Farnost
• HEROLD, M.; ONDO-GREČENKOVÁ, M.; CHODĚJOVSKÁ, E.; BOBKOVÁ-VALENTOVÁ, K. (2009): Církevní správa v českých zemích v pobělohorské době. Podkladový text III.31 pro Akademický atlas českých dějin.
• HLEDÍKOVÁ, Z.; JANÁK, J.; DOBEŠ, J. (2005): Dějiny správy v českých zemích: od počátků státu po současnost. Praha: NLN, Nakladatelství Lidové noviny, 568 s. ISBN 80-7106-709-1.
• HRDLIČKA, M. (2008): Plán reformy farností v královéhradecké diecézi. Diplomová práce, Univerzita Karlova v Praze, Katolická teologická fakulta.
• MACHÁNĚ, J. (2006): Často bohužel provozujeme fiktivní farnosti. Katolický týdeník [online]. 2006-06-14 [cit. 2015-06-21]. Dostupné z: https://www.katyd.cz/clanky/casto-bohuzel-provozujeme-fiktivni-farnosti.html
• MIKULEC, J. a kol. (2013): Církev a společnost raného novověku v Čechách a na Moravě. Praha: Historický ústav AV ČR, 516 s. Práce Historického ústavu AV ČR, svazek 42. ISBN 978-80-7286-206-1.
• Patnáct zastavení v plzeňské diecézi. Katolický týdeník [online]. 2008-05-20 [cit. 2015-06-21]. Dostupné z: https://www.katyd.cz/clanky/patnact-zastaveni-v-plzenske-diecezi.html
• SEMOTANOVÁ, E.; CAJTHAML, J. a kol. (2014): Akademický atlas českých dějin. 1. vyd. Praha: Academia, xxviii, 559 s. ISBN 978-80-200-2182-3.
• VLČEK, P.; FOLTÝN, D.; SOMMER, P. a kol. (1997): Encyklopedie českých klášterů. 1. vyd. Praha: Libri, 782 s. ISBN 80-85983-17-6.